Jóga a Mystika
Milarepa 1052-1136
Milarepův životopis
Nejvýznamnější žák Marpy. Na počátku svého života byl vychováván v dostatku, ale po smrti otce přešel majetek na strýce s tetou, kteří si lstí všechno přivlastnili. Byla to pro něj první nauka o nesmyslnosti vlastnictví v samsárickém bytí.
S cílem pomsty za nespravedlnost a křivdy, které je potkaly, rozhněvaná matka přikázala Milarepovi, pod hrozbou sebevraždy, aby se vyučil v černé magii. Milarepa poslechl matku a jednoho dne, díky své magické síle, zabil třicetpět svích nepřátel. Potom ale nemohl nalézt klid a utéct před výčitky svědomí. Začal tedy intenzívně hledat osvíceného učitele, díky kterému by se mohl zbavit špatných duševních stavů, vzniklých ze spáchaných zločinů. Nejprve potkal Lámu školy Ningma. Ten poznal hluboký karmický svazek, který měl Milarepa s Marpou Překladatelem.
Čas učení u Marpy byl pro Milarepu dobou neustálého fyzického i psichyckého utrpení. Ale vědomí toho, že by mohl zemřít dříve než by dosáhl svého cíle a strach z narození v nižších svérách existence, mu dala tak silnou motivaci, že to všechno dokázal vydržet. Díky tomu se zbavoval špatných sklonů mysli. Přes stavění a následné boření čtyřech domů na rozkaz Marpy a rozčarování, které prožíval když stále nedostával nauky, kteté mu Marpa už od počátku sliboval, se Milarepa očišťoval.
Po těchto očištěních Marpa zazdil Milarepu v jeskyni, v které vykonával vstupní praktiky a dosáhl základního vhledu. Meditoval tam do chvíle, kdy uviděl ve snu svůj rodný dům se zbořenou střechou a mrtvím tělem své matky. V tu chvíli přerušil meditaci, zbořil zeď a šel s prosbou o vydání se v rodný kraj za Guruem. To bylo jeho poslední setkání s Marpou v tomto životě, při kterém mu Marpa předal svoje hlavní nauky, jako držiteli línie odkazu. Po příchodu do rodného domu zjistil, že situace je stejná jako jeho sen. Když uviděl matčiny kosti, hluboko pochopil pomíjivost všech věcí. A tak se zapřísáhl, že celý svůj život zasvětí hledání pravdy a nedovolí, aby ho od toho něco odvedlo. Díky velké síle svého odhodlání, meditaci Velké Pečeti(Máhámudry) a praktice Šesti Jóg Náropy, Milarepa brzo uskutečnil mnoho osvobozujících vlastností, vysvobození a úplné osvícení. Zkušenosti plynuly z jeho úst ve tvaru krásných písní osvícení. Těmito písněmi zprostředkovával nauky druhým. Mnoho lidí ho výdávalo létat z hory na horu, nebo dělat jiné zázraky. Přitahovalo to k němu stále větší počet žáků. Nejznámnějšími z nich jsou neobyčejně pohledný jógín Rečungpa, který dovedl mnoho žen k osvícení a mnich Gampopa, který obdržel celý Milarepův odkaz.
V tmavém půlnočním kraji žije někdo, kdo jako slunce vznáší se nad sněhem. Před touto bytostí známou jako Thepaga(Milarepa) skládám poklonu.
Naropa
Jestli si myslíš, že jsi neobdržel všechny mé nauky, protože jsi mi obětoval nemnoho darů, tak se zbav takových myšlenek, protože já se nestarám o bohatství. To oběť z tvého zápalu námahy nasměrovaná k uskutečnění pravdy mi spůsobuje největší radost. Tak buď vytrvalý a pozvedni korouhev dokonalosti. Z instrukcí ctihodného Marpy nikdo jiný kromě tebe neobdržel tajemný ústní odkaz Dákiní. Přelil jsem ho do tebe jako z plného džbánu.
Marpova slova k Milarepovi
Milarepa vypráví historii svého života
Jednoho dne Milarepa, král jógínů, trávící zimu v sněžných horách Lači, se brzo ráno vydal na cestu, aby žebral v okolí Njekha v Tsang. Když dorazil do vesnice, tak promluvil k nacházejícím se tam lidem:
-My, jógini, jsme složily slib žebrání u prvních dveří. Nechť někdo z vás, lidí plných oddání, mi přinese něco k jídlu.
Jeden muž řekl:
-Dám ti rybu.
Ale Mila odpověděl:
-Nejím těla zabitých bytostí.
Nejíš těla zabitých bytostí? To je neuvěřitelné. Nemám nic jiného. Když to řekl tak odešel, ale Mila dále zůstával na svém místě. Nakonec se obyvatel vesnice vrátil s miskou plnou zbytků zeleniny smíchaných s jogurtem a řekl, vem si aspoň to. A když už málem odcházel, tak se ho poblíž stojící mnich zeptal:
-Neznáš nějakou modlitbu? Odkud pocházíš? Kam máš namířeno? Jestli to umíš, zaspívej nám píseň. Tehdy Mila zaspíval:
Drahocený, pravdivý Lámo,
klenote splňující přání,
prosím tě s vroucí oddaností,
splň úpěnlivé prosby svého syna.
Sestoupil jsem se svahů hory Laczi
a nacházím se v Njanang.
Nezvolil jsem si ještě žádný cíl.
Nikdy jsem nehromadil bohatství,
a jako žebrák přejímám to co dostanu.
Když dostanu jídlo, postupuji takto:
V paláci tohoto těla-iluzi,
složeného ze čtyř živlů,
přetvářím kanály, proudy a kapky
ve speciální vnitřní božstvo.
Cokoliv jím měním v nektar,
a z úst každého božstva
plyne prázdná řeč osvícení.
Jako obraz v zrcadle,
viditelný, a přesto bez substance,
božstvo přináší oběti božstvům.
Skutečnost si hraje v zemi skutečnosti.
Ve stavu svobodném od koncepcí
tisknu pečeť spontánní dedikace.
Tímto způsobem posvěcuji potravu.
Někdy, v pustých horách,
se živým horskými rostlinami,
používajíc tu samou jógu jezení.
Nejčastěji však jím potravu koncentrace,
moje jóga jezení a obětování potravy
je svázána s moudrostí nerozlišování.
Tímto způsobem přijímám pokrm tajemné praktiky.
A takto se oblékám:
tak jako to dělají obyčejní lidé,
oblékám tento bavlněný šat,
a protože jsem rozvinutou bytostí,
zahřívá mě vnitřní žár.
Moje kůže je zelená a drsná,
jako u ještěrky nebo ropuchy,
tělo mám pokryté popelavými chloupky,
jako pavián nebo jiná opice,
a podobně jako u dítěte
není můj rozkrok ničím zakrytý.
Tak jako to dělají žebráci,
nacházím jídlo jako pták,
putujíc jsem bohatý
bohatstvím vnitřní radosti.
Podobně jako lidé trpící velkým hladem,
si nenechávám jídlo na později,
a jako šílenec nevím kam půjdu, ani co udělám.
Stejně jako idiot
neznám pravidla přijaté společností.
Jako velký učitel
vím, jak vyučovat Dharmu.
Jako mocný sněžný lev
žiji uprostřed nedostupných horských štítů,
meditujíc v podzemních norách
jsem podobný jezevci,
a tak jako vzteklá liška
žiji v úžlabinách a rozpadlinách.
Jako starodávní mudrci
jsem po dlouhý čas snášel potupu a nepříjemnosti,
a jako Garuda
pronikám v nekonečný prostor nebes.
Pověděl jsem vám,
jakým spůsobem se oblékám,
a také jak praktikuji jógu.
A protože jste mě poprosili o píseň,
zaspívám vám o józe,
ta patlanina baví i mně.
Opustil jsem rodný kraj
a meditoval jsem v nedostupných horách,
v kterých má mysl nalezla klid
a ucho ticho.
Já žebrák,
sám jsem se osvobodil od daní,dluhů a příjmů.
Nádherný a blažený je tento stav!
Opustil jsem rodný dům
a praktikujíc v pustině
jsem nikdy nemusel opravovat střechu.
Já žebrák,
sám jsem povýšil kamený palác meditace,
nádherný a blažený je tento stav!
Opustil jsem pole mého otce
a pracoval jsem na divokém poli mé mysli.
Já žebrák,
díky mistrovství v milující dobrotivosti a soucitu,
jsem dosáhl jemný, ale stabilní stav mysli.
Nádherný a blažený je tento stav!
Milenky přinášejí problémy
a proto jsem se nikdy neoženil,
ale dbal jsem o to,
aby mě neopouštělo průzračné světlo.
Já žebrák,
jsem moudrost s metodou rozpustil v jedno,
a mým přítelem se stal přirozený stav.
Nádherný a blažený je tento stav!
Daleko od starostí a pomýlení
jsem vychoval dítě prázdného vědomí.
tento jas zářivého těla dharmy,
nepodmíněný a bez předsudků,
se narodil ve mě, žebrákovi.
Nádherný a blažený je tento stav!
Nikdy jsem nehromadil bohatství světa,
ale vždy jsem věřil v přepich vnitřní radosti.
Já žebrák,
získal jsem sedm nejdrahocenějších pokladů,
které nerozmnožují trápení ani obavy.
Nádherný a blažený je tento stav!
Já sám jsem dosáhl této radosti.
Jestli si myslíte že je plná opravdového štěstí,
jednejte podobně.
Všechny ovládl úžas.Sklonili se před Milarepou a zeptali se ho:
-Ó velký králi jogínů, pověz, kde jsi se narodil? Jak se jmenuje tvůj klášter? Kdo je tvým Lámou? Máš li nějaké žáky? Jak se jmenuješ? Prosíme tě, pověz nám to.
Mila tedy zaspíval píseň:
Skláním se k nohám mého Lámy,
pána Dharmy a spasitele bytostí.
Narodil jsem se ve městě Kjanga Tsa,
na planině Gunthang v údolí Ngari.
Můj otec se jmenoval Mila Šerab Gjentsen,
a matka Njangtsa Kargjen.
Mně bylo dáno jméno Thepaga,
a mé sestře Peta Gonkjit.
Můj otec zemřel když jsem byl malým chlapcem,
a v rodném domě,
jsme museli pracovat jako sloužící.
Oblékali jsme se do hader a jedli žrádlo pro psi.
Žili jsme v područí jako muly.
Moje matka se řídila závistí,
a přiměla mně, abych se vyučil v černé magii
a zničil naše nepřátele.
Později jsem toho litoval a obrátil jsem se k Dharmě.
Mým Lámou je Marpa z Lhodraku.
Protože jsem neměl žádný majetek,
daroval jsem mu tělo, řeč i mysl.
Destilací nektaru všech hlubokých instrukcí,
mi předal nejhlubší tajemství své mysli.
Beze stopy lenosti jsem stíhal esenci skutečnosti,
dokud se v mé mysli nezrodila zkušenost a naplnění.
Mám mnoho mladých žáků,
praktikujících vnitřní žár.
Zdržujeme se v nádherných klášterech hor,
pijeme čistou horskou vodu,
jíme kopřivy a skalní rostliny
a občas žebráme o potravu.
Mé náboženské jméno zní Dordže Gjentsen,
ale známí jsem jako jogín Milarepa.
Chodím tam, kam chci.
To je má odpověď na vaše otázky.
Slyšel jsem o jogínovi jménem Milarepa, to ty musíš být tím Lámou! Teď tě vidím na vlastní oči a slyším vlastníma ušima, vykřikl mnich, potom se vrhl na zem, položil si Milarepovy nohy na hlavu a mluvil dále. Drahocený Lámo, slyšely jsme jak spíváš: jak pták Garuda se vrhám v neohraničený prostor nebes. Jsem si jist, že mluvíš pravdu, ale kdyby jsi nám předložil nějaký důkaz svého uskutečnění, mohlo by nám to přinést prospěch. V odpověď Mila zaspíval:
skláním se k nohám pána Marpy,
zosobnění neohraničeného soucítění,
všudypřítomné Dharmakáji,
průzračného světla,
univerzální pravdy neoddělitelné od prostoru.
Já jogín Milrepa,
plný odhodlání jsem začal praktikovat.
Po obdržení iniciace, odkazů moci a objasnění,
jsem meditoval s rozhodností.
Začal jsem odosobnění a vykonával jsem složité praktiky,
dokud zkušenost a realizace se neprobudily v mé mysli.
Uskutečnil jsem přirozenost samsáry
a uzřel jsem přirozenou esenci mysli.
Přetrhl jsem okovy kola existence
a rozvázal jsem uzel připoutání k sobě samému.
Porazil jsem démony víry v ego,
a vznášel se v prostor
svobodný od překážek koncepcí,
ikdyž jsem nepoužil oči spatřil jsem sféru toho co je viditelné,
ikdyž jsem nepoužil uši uslyšel jsem zvuk prázdnoty,
ikdyž jsem nepoužil nos ucítil jsem vůni přirozeného stavu,
ikdyž jsem nepoužil jazyk chutnal jsem sladkou chuť skutečnosti,
ikdyž jsem nepoužil tělo získal jsem duhové tělo Vadžry,
ikdyž jsem nepoužil mysl dovolil jsem,
aby mě pohltila Máhamudra.
Jevy třech sfér samsáry neexistují,
i když se zjevují.
i když se zjevují,
jsou jedině prázdnotou.
To je iluzorní přirozenost vnějšího světa.
Neumím mluvit o přirozenosti skutečnosti:
umělec nepoužívající ruky
maluje na nebi obrazy,
nepoužívá oči
a vidí myriády událostí,
v dokonalém vhledu- neporušeném a svobodném od napětí.
Když Milarepa dospíval, vznesl se asi tři metry nad zem a okolo shromáždění lidé vikřikli v nejvišším údivu:
je to snad nějaké kouzlo, nebo optický klam?
Tenkrát Mila zaspíval:
skláním se k nohám Lámy Marpy,
který mi daroval stav Budhy.
Když předemnou odhalil
esenci poslední skutečnosti.
Poslouchejte, oddaní starostlivý lidé:
v tomto iluzorním městě samsáry,
žijí iluzorní lidé v úplném pomýlení,
a provádějí iluzorní skutky v šesti sférách existence.
Bytosti, magické výtvory činů,
neuvědomující si svůj původ,
si myslí, že existují nezávisle na příčině a následku.
Ve skutečnosti, jejich narození a smrt jsou iluzí.
Hej! Vy všichni tu shromáždění, poslouchejte,
dívejte se na tělo a mysl tímto způsobem:
mysl je prázdná od substance, je čirým vědomím,
a tělo zas pytlem masa a krve.
Jestli tělo a mysl jsou jednotou,
proč tedy tělo zůstává,
když ve chvíli smrti je opouští vědomí?
Jestliže jsou rozdílné,
jakto že mysl cítí bolest,
když je tělo raněno?
Iluzorní jevy jsou výsledkem
víry v opravdovost toho, co je povrchové,
a nepochopení, že ono spojení příčiny a následku
je jen iluzí.
Jestli se chcete dobrat pravdy,
služte svatému Lámovi, který rozvál iluzi,
praktikujte svatou Dharmu, která ničí přeludy
a přináší zkušenost skutečnosti mysli.
zároveň s iluzí zmizí i poblouznění.
Všechny vyplnil údiv a oddanost, někteří měli i vize. Mnich byl připraven k besprostřední realizaci přirozeného stavu mysli. Po chvilce Milarepu poprosili:
Drahocený Lámo, na druhé straně údolí je pěkná horská samota, která se jmenuje Džbán bohaté ženy, prosíme tě zůstaň tam několik let, nebo alespoň přes léto a zimu. Na to jim Milarepa odpověděl že může zůstat jen přes léto a vydal se na cestu. Šlo s ním patnáct lidí, všichni toužili obdržet poučení a uskutečnit dokonalou realizaci. Mnich byl připraven pochopit skutečný význam, a tak mu Milarepa udělil hluboký přenos moci, dal mu Dharmové jméno a jako Langčuk Dordže se mnich stal později slavným jogínem.
Milarepa zůstal v horské samotě přes tři měsíce. Poblíž bydlící lidé ho prosili, aby zůstal déle, ale on už chtěl jít dál. Nakonec mu lidé řekli:
jestli už musíš odejít, tak nám prosím uděl rady, jak máme praktikovat až tu nebudeš.
A tak jim Milarepa zaspíval:
Poslouchejte, vy kteří toužíte po vysvobození, muži i ženy:
kdybyste po celý svůj život vykoknávaly drsnou praxi v nedostupných horách.
Dalším dobrým jednáním je putování,
bez určeného směru a cílé
a nelpění na tomto životě.
Dobré by bylo, kdyby jste mně následovaly,
svobodní a nepřipoutaní ke svím rodinám,
anebo se učily Dharmě od zkušeného Lámy,
až do té doby, než se stanete ve své praxi semostatní.
Musíte si zapamatovat několik klíčových bodů:
poslouchajíc nauky se vyvarujete třech velkých chyb,
kontrolujte tělo, řeč a mysl, uvažujíc o jejich přirozenosti,
poslouchejte slova pravdy, které přivádí k cíli,
kontrolujte výbuchy emocí, které se ve vás zvedají,
a snažte se, aby instrukce, které jste získaly, přinesly ovoce.
O událostech tohoto života, týkajících se vlády a politiky, smýšlejte takto:
uspokojování přání vede k dalšímu nárustu přání, stejně jako když hasíte žízeň mořskou vodou,
práce a námaha nemají konce, tak jako nemají konce vlnky na hladině jezera.
Blahobyt a nouze připomínají vysichání a napouštění rybníku.
To emoce jsou oponou,
kryjící před námi vysoký původ a svobodu,
železným hákem nás strhávají do nižších sfér,
jsou semeny opakujících se zrození,
mrakem zastírajícím nám slunce skutečnosti,
zlodějem, který nám krade naše zásluhy a potenciál
a kořenem, z kterého vyrůstají všechny omyly.
Jestli se uvnitřníte tak uvidíte,
že nevědomost a pomýlenost, jste vy sami.
Vaše předpojatost a návyky jsou špehové a agenti,
které jste na sebe sami poslaly.
Hromaděním stále nových negativních činů,
od času, který nemá začátek
jste se nořily stále hloubš do bahna samsáry.
Podávejte se na sebe pozorněji:
nemáte barvu ani formu.
Budete li někam posláni- nepůjdete,
bude li vás chtít někdo zastavit- nezůstanete.
Dívá li se někdo na vás, nemůže vás uvidět,
a chce li vás někdo chytit, nemá za co.
Neznáte svou opravdovou přirozenost
a od věků jste se pohybovali kolem neštěstí v oceánu bytí.
Teď v paláci koncentrace a klidu,
na to všechno pohleďte očima kritického vědomí.
Buďte tím co uvidíte
a i tím, který se dívá.
Vracejíc se do svého přirozeného stavu,
bez námahy a rzptýlení,
šťastní,
spočiňte v uvolnění.
A potom se Milarepa vrátil na horu Lači. A s ním šel Langčuk Dordže a mnoho jiných. A na místě se příchozí oddali praxi.
Citáty
-Žít i umřít bez žalu, to je má jediná svátost.
-Neseď doma, neodcházej do lesů, ale poznávej mysl tam kde jsi. Když někdo přebývá v úplném a dokonalém osvícení, kde je samsára a kde nirvána?
-Nikdy sem si necenil, ani nestudoval nauky zapsané v knihách, v kterých jde o to, naučit se vše nazpaměť a pak se s tím ukázat před protivníkem. Přivádí to jen k mentálnímu zmatku a ne k uvědomění pravdy. Jsem ignorant co se týče těchto nauk a i kdybych někdy přecejen něco s toho znal, tak už jsem to zapomněl.
-Když obyčejný člověk najde kousek zlata, tak je šťastný a když ho ztratí, tak se trápí. Ale nedá se to srovnat se ztrátou života před dosažením osvícení, protože život zaměřený na dosažení stavu Budhy, je o mnoho cenější něž miliardy světů vyplněných zlatem.
-Ti, kteří jsou pohlceni světovou touhou, nemohou učinit nic proto, aby pomohli ostatním. Nemohou pomoci ani sami sobě. Je to jakoby se tonoucí snažil zachránit tonoucího. Nikdo není v pozici pomoci žádné cítící bytosti, dokud neuskuteční transcendentální vhled do skutečnosti, stejně jako slepec nemůže vést slepce. Protože hrozí nebezpečí zapletení se do názorů a tužeb. Protože prostor je bezbřehý a počet cítících bytostí nekonečný, vždycky najdete příležitost, k pomoci druhým, když už budete v pozici to učinit. Až do té doby, mějte druhé rádi víc než sebe, praktikujte Budhovu nauku a rozvíjejte touhu po dosažení úplného osvícení.
-Láma Marpa se oženil pro dobro všech bytostí. Ale já nemám ani úmysl, ani možnosti, abych postupoval tak jako on. Kdybych to učinil, byl bych jako zajíc, který si představuje, že může kráčet ve stopách lva. Zcela určitě by to skončilo pádem do propasti smrti. Protože nevidím příjemnosti v samsáře, nechci nic jiného než meditovat a být poslušný naukám svého Gurua. Podstatou pokynů mého Gurua je příkaz praktikování meditace odosobnění. Právě tímto způsobem půjdu v jeho stopách, a budu sloužit podstatě osvícení a pomáhat všem cítícím bytostem. Vysvobodím svého otce a matku a uskutečním svůj vlastní cíl. Vím jen jak meditovat a nechci dělat nic jiného. O ničem jiném nemyslím.
-Jsem nejšťastnější ze všech těch, kteří získali cenné lidské narození. Potkal jsem Marpu překladače z Lhodraku a od něj jsem získal nauky, které umožňují dosažení Budhova stavu v tomto životě a tomto těle. Opustil jsem svět a medituji v horských poustevnách, z čehož získám užitek na celou věčnost. Odpírám si všeobecné příjemnosti, jako jsou dobrá strava, pěkné šaty a sláva. V tomto životě porážím nepřátele- lpění a nevědomost. Není na tomto světě člevěka, který by byl odvážnější a měl by vyšší cíl než já.
-Ale vy, ačkoliv jste se narodily v zemi, ve které jsou Budhovy nauky rozšířeny, nesnažily jste se je ani uslyšet, nemluvě o praktikování meditace. Neexistuje nic nebezpečnějšího než postupné hromadění drobných chyb. Nakonec zaplňují čas i prostor v pekelných stavech. Já jsem získal klid navždy a ikdyž se zatím jen těším vyhlídkou na nejvyšší štěstí, tak už teď jsem spokojený s tím co mám a akceptuji to co je.
-Když uvážíme utrpení v samsáře a zejména v třech nižších sférách, tak moje odhodlání a vytrvalost nejsou zas tak velké. Ti lidé, kteří uznávají zákon příčiny a následku, mají předpoklady k takové vytrvalosti. A naopak ti, kteří dobře nechápou Budhovy nauky, nejsou schopni odložit osm světových Dharm (zisk- ztráta, radost- utrpení, úspěch- neúspěch, chvála- hana). Proto je pochopení zákonu příčiny a následku tak důležité. Když někdo nevěří, ani v ty nejočividnější aspekty karmy, o kolik těžší je pro něj pochopit a uvěřit v prázdnotu, ať by ji přecejen studoval v písmech a intelektuálně o ní uvažoval.
-Jestli že poznáte prázdnotu, uzříte vzájemnou svázanost příčiny a následku jako neoddělitelnou od ní samotné. Od té chvíle se s ještě větším nasazením dodržují šlechetné zásady.
-Zásady všech praktik Budhových nauk jsou založené na zákoně příčiny a následku. Proto je velmi důležité, aby jste se celým svím srdcem snažily nepáchat škodlivé činy, ale zasvětily se činění dobra.
-Ikdyž jsem z počátku své praxe nebyl schopný pochopit prázdnotu, tak jsem pevně věřil v zákon příčiny a následku. Z toho důvodu jsem si uvědomil, že díky nahromadění špatných činů, nebudu moci uniknout narození v nižších sférách. Můj strach byl tak velký, že mě dohnal k hledání Lámy a zasvědcení se meditaci.
-Pochopil jsem, že hmotné tělo složené z masa a krve a také vědomí, povstávají díky dvanácti článkům řetězu příčin a následků, jedním z článků je touha po vtělení se, povstávající z nevědomosti. Tělo, je blahoslavený nástroj pro ty šťastné bytosti, které touží po svobodě, ale ty, kteří hromadí škodlivé činy, přivede do nižších sfér existence.
-Poznal jsem, že lidské tělo dává možnost výběru mezi obrovským ziskem a ztrátou, věčnou blažeností a neštěstím. Teď se nacházíme na hranici mezi dobrem a zlem a na nás záleží co si vybereme. Opírajíc se o tvou (Marpovu) -převaděče všech bytostí- moc soucitu, plný naděje usiluji o vysvobození z oceánu samsarického bytí, ze kterého je únik velmi těžký.
-Nejprve přijímajíc útočiště v Budhovi, jeho naukách a přátelích na stezce, se svědomím výstražným ukazatelem, jsem poznal, že zdrojem všeho štěstí je Láma. A proto nejdůležitější zásadou, je přijetí všech jeho pokynů a udržení s ním neposkvrněného duchovního spojení.
-Narození se jako člověk je velmi cenné a je těžké ho získat. Díky probuzení pochopení nestálosti a neuniknutelnosti před smrtí, zákonu příčiny a následku a také utrpení neoddělitelného od samsáry, se rozvíjí touha po vysvobození a postupuje se shodně s morálními zásadami. Takové jsou základy, na kterých je třeba stavět.
-Odtud začínajíc, postupně stoupajíc stezkou, jsme povini dodržovat své slyby a střežit je jako oko v hlavě. Když je porušíme, tak musíme použít ty správné léky. Nesnažíme se o vlastní vysvobození na stezce Malého Vozu (Hinajány), ale rozvíjíme Bódhičitu, aby jsme pracovaly pro vysvobození všech cítících bytostí. V mém pochopení rozvoj osvíceného hlediska přivádí žáka k tomu, že ovoce svých činů, zrozené z lásky a soucítění, obětuje pro dobro všech.
-Pochopil jsem, že díky své předešlé vytrvalosti v meditaci se mé energetické kanály naplnily životní energií, která ale díky mé špatné stravě, zůstávala uspaná. Čhang(lehké tibetské pivo) ji do jistého stupně probudil a Čhang společně dobrou stravou přivedli ten proces do konce. Jednal jsem shodně s pokyny mého Mistra, těžko jsem pracoval, cvičil jsem tělo, dech a meditaci. Díky tomu všechny blokády, jak v druhořadých, tak v hlavních kanálech, byly odstraněny.
-Získal jsem zkušenost radosti, průzračnosti a jasného vědomí, podobnou té, o jaké jsem do té doby slyšel. Ve skutečnosti to byla neobviklá zkušenost pravdy, velmi silná a trvalá. Uvědomil jsem si že to co je nedokonalé, ve skutečnosti dokonalé je. Dokonce ikdiž jsem používal rozlišování, poznal jsem jednoduchost stavu Pravdy. Pochopil jsem že samsára a nirvána jsou se sebou nerozlučně spjaty. A co více, poznal jsem, že základní vědomí (pramen všeho vědomí) je neutrální.
-Samsára je následek chybného vidění. Nirvána se zase uskutečňuje díky dokonalé bdělosti. Zjistil jsem, že podstata obou dvou se nachází v prázdnotě a v čiré jasnosti vědomí. Tato zkušenost skutečnosti byla ovocem mých dřívějších meditací a následkem hlubokých instrukcí mého Mistra a dobrého jídla. Dopodrobna jsem pochopil, že metody diamantové stezky slouží k přetváření všech smyslových vjemů na duchovní dosažení. Skutečnou prvotní moudrost lze dosáhnout, ikdyž se staráme o své tělo a bez vzdávání se výživného jídla a vhodného oblečení.
Spáč Milarepa
Čas od času, Milarepa, velký jogín a básník, opouštěl svou horskou samotu. Jednoho dne poprosil o nocleh v jednom z klášterů. A protože vypadal jako divoký asketa a očividně nepatřil k žádné uznané tradici, tak mu Lámové dali místo k noclehu v koutě, před jednou z mnišských cel a více se nestarali o nevýznamného hosta. Večer, se mnich obývající celu uložil ke spánku a za dveřmi se Milarepa protáhl a rovněž zavřel oči. Ale té noci nemohl mnich usnout. Protože byl pokladníkem kláštera, myslel celou noc o tom, kolik by mohl získat peněz za krávu, která měla být následujícího rána obětována. Představoval si každou část zvířete, která by mohla být zužitkována a počítal případné zisky, od kterých se musí odečíst vlastní náklady. Do svítání už mnich promyslel všechny eventuální možnosti, ale pořád nemohl přijít na to, kolik může požadovat za kravský ohon. Unavený a podrážděný slezl z lůžka, zamumlal ranní modlitbu, zapálil máselnou lampu a kadidlo na oltáři, a když vycházel, tak díky své nepozornosti zakopl o spícího Milaropu. Když mnich uviděl na prahu otrhaného jogína, jak si klidně spí, spustil: slunce vychází stále víš a ty ospalče tu stále bezceně ležíš, nemedituješ a ani se nemodlíš za štěstí lidí, kteří tě s takovým obětováním krmí a starají se o tvé přežití. A někdo takový si říká jogín...duchovní učitel?! Ty vůbec nechápeš na čem závisí dávání a přijímání? Obyčejně nespím tak dlouho, odpověděl Milarepa, ale minulé noci jsem se nemohl ani uklidnit, ani odpočinout, protože jsem musel celou noc myslet o vypočítávání zisků z krávy, která má být dnes pro mě obětována.
Mnicha to hluboko zasáhlo, jeho tvář polil ruměnec studu, poklonil se před Milarepou a poděkoval mu, protože v něm rozpoznal vyslance Budhy, který přišel, aby mu udělil vážnou lekci.
Mistr Johanes Eckhart z Hochheimu
O Mistrově Životě
Mistr Eckhart se narodil kolem roku 1260, nejspíše na hradě Waldenfelsu u Tambachu. Jeho otec Eckardus miles de Hochheim byl hradním správcem. O jeho životě v raných letech toho není mnoho známo. Byl představeným dominikánského kláštera v Erfurtu asi 1298. Jeho kázání se dochovala díky zápiskům jeho posluchaček. V letech 1300 až 1302 vykládal Eckhart na řádové koleji pařížské univerzity Lombardovy Sentence, psal svůj komentář k nim a vystoupil v několika disputacích. Roku 1302 byl prohlášen Mistrem, což byl nejvyšší učitelský titul, který ho opravňoval, aby samostatně přednášel a vedl studenty a vyjímal ho z podřízenosti místním představeným. Roku 1303 byl jmenován provinciálem (zemským představeným) nově zřízené saské řádové provincie, ve které se nacházelo 50 mužských a 70 ženských klášterů. Roku 1307 se stal generálním vikářem provincie české, hlavní jeho povinností byla vizitace klášterů. 1311 byl Eckhart zvolen generálním představeným řádu pro celé Německo, nebyl však v této funkci potvrzen, ale vyslán podruhé na pařížskou univerzitu. Tohoto vyznamenání se dostalo před ním jen Tomáši Akvinskému. Po dvou letech se vrátil do Štrasburku jako vikář (zástupce) generálního představeného a byl pověřen vedením ženských klášterů, asi až do roku 1323, kdy byl povolán přednášet do Kolína. Roku 1326 byl Eckhart u kolínského arcibiskupa obžalován, že učí bludné nauky. Tehdejší arcibiskup, Heinrich z Virneburgu, krutě stíhal kacíře, zejména bratry svobodného ducha a stoupence mystických a panteistických učení. Eckhart se jako mistr pařížské univerzity a příslušník řádu odvolal k pařížské univerzitě a papeži. 13. února 1327 slavnostně prohlásil Eckhart v kolínském dominikánském kostele, že žádných nepravostí neučil. Brzy nato se vydal na papežský dvůr do Avignonu, aby se tam osobně hájil. Sporné teze byly předány kolegiu kardinálů k posouzení. Ti došli k závěru, že v žalujícím spise je 28 Eckhartových vět je mylných nebo alespoň odezřelých. Papežská bula „In agro dominico“ z 27. března 1329 hovoří o 15-ti větách jako o bludných, dalších 11 označuje jako podivné, nepředložené a podezřelé. Poslední dvě se nepodařilo spolehlivě doložit. Nutno poznamenat, že Eckhartovo obžalování úzce souviselo se závistí a mstou jeho spolubratrů. Odsouzené bylo těchto 28 vět proto, že bylo doslovně citovány a ne vyloženy, jak je sám Eckhart chápal. Není tedy pravda, že by byl odsouzen jako kacíř. Mistr Eckhart zemřel roku 1327. Dnes je považován za čelního představitele středověké mystiky, a podle mnohých patří společně s Nietzschem k tvůrcům krásné němčiny. Eckhart tedy výrazně ovlivnil němčinu, jak ji dnes známe.
O oproštěnosti
Pouze ta nejčistčí oproštěnost převyšuje všechny ostatní cesty. Neboť všechny ctnosti nějakým způsobem tíhnou ke stvořenému světu, kdežto oproštěnost je od všeho stvoření uvolněna". Láska, nutí člověka milovat Boha. Oproti tomu oproštěnost nutí Boha, aby miloval člověka. A tato druhá varianta je vznešenější, neboť Bůh je schopen se s člověkem sjednotit mnohem intimněji než člověk s Bohem. Láska nutí člověka trpět cokoliv pro Boha. Oproti tomu oproštěnost způsobuje, že se člověk otevírá výhradně k Bohu. Lidské utrpení se totiž vždy vztahuje ke stvořenému světu, neboť jedině z něho utrpení pochází. Kdežto oproštěnost je od stvořených věcí oproštěná. Dokonalá oproštěnost nechce svět ani převyšovat, ani před ním nechce být ponížena. Nechce být ani stejná, ani se nechce odlišovat. Nechce to, nebo ono, nýbrž chce pouze být - a nic jiného. Podobně i milosrdenství je zjevné pouze na podkladě nedostatku bližního, a je tedy opět svázáno se stvořeným světem. Zde totiž vždy číhá nebezpečí, že tím bude srdce člověka rozrušeno. Kdežto principem oproštěnosti je uchovat srdce nerozrušené. Co to tedy je ona dokonalá oproštěnost? Dokonalá oproštěnost spočívá v tom, že "Duch zůstává nerozrušen jakýmkoliv pocitem radosti či utrpení, pocty či neúspěchu a opovržení, stejně jako olověná hora zůstává nehnutá před vánkem". Taková oproštěnost přivádí člověka k čistotě, jednoduchosti a následně ke stálosti. A tímto způsobem se člověk nejvíce připodobňuje Bohu, neboť Bůh je Bohem právě pro svoji oproštěnost. Touto poslušností mám na mysli oproštění "Já" od "svého", tj. od pocitu vlastnictví. Je třeba se oprostit od "individuálního Já" ve prospěch "Já univerzálního" ("božského Já"). Když se člověk v poslušnosti zřekne sebe sama a opustí se, tehdy je Bůh nucen jej naplnit. Neboť pro člověka, který nic nechce sám pro sebe, musí Bůh chtít stejně jako pro sebe sama.
O Motlitbě
"Modlitba je výstup k Bohu v rozumu." "Člověk se má modlit s takovou silou, že chce, aby všechny jeho údy i síly - oči, uši, ústa, srdce a všechny smysly - se na ni koncetrovaly. A nemá přestat, dokud nepocítí, že se začíná spojovat s tím, který je mu teď přítomen, a ke kterému se modlí: tj. s Bohem". Nejmocnější modlitba je taková, která vychází z oproštěné mysli, neboť oproštěná mysl zmůže všechno. "Oproštěná mysl je taková, která se ničím nedá rozrušit, k ničemu nenechá vázat, která své nejlepší nevidí v určitém způsobu, která v ničem nehledí na svoje, ale úplně se ponořila do nejmilejší vůle Boží a zřekla se svého". Eckhart si stěžuje na takové lidi, kteří mu říkají: "Proste za mne Boha!" a ptá se jich: "Proč odcházíte ven? Proč nezůstanete u sebe samých a nesáhnete do svého vlastního bohatství? Vždyť celou pravdu nosíte bytostně v sobě!". Jaká je tedy modlitba oproštěného srdce? Čistý a oproštěný člověk se nemůže modlit, neboť ten, kdo za něco prosí, chce něco obdržet od Boha, a nebo chce, aby mu Bůh něco odňal. Ale oproštěné srdce po ničem netouží, a ani není ničím svázáno, a tak není od čeho by chtělo být oproštěno. Proto je oproštěnost osvobozená i od každé modlitby. Modlitbou takového člověka je pouze jediné: být přizpůsoben Bohu. "Kdo žádá něco jiného než samotného Boha, je nespravedlivý a je to modloslužebník. Jestliže za někoho prosím, třeba za Heinricha nebo za Konráda, tak se modlím tím nejubožejším způsobem". Ten, kdo žádá něco jiného než Boha a jeho vůli, se klaní modle, a mohlo by se říci, že toto je opravdová hereze. Neboť "ti, kdo Boha opravdově ctí, jej uctívají v Duchu a v pravdě. "Říkám teď znovu: „Mojžíš prosil svého Pána Boha“. Mnozí lidé prosí Boha o všecko, co by mohl dokázat, ale sami nechtějí dát Bohu všecko, co by mohli dokázat, chtějí se s Bohem dělit a chtějí mu dávat jen bezcenné a co nejméně. Ale to první, co Bůh vždycky dává, je, že dává sám sebe. A když máš Boha, máš s Bohem i všecky věci.
O konání
Varuji před zbytečnou výstředností, např. ve velkých slovech, neboť ta nikam nevede. Od výstřednosti ovšem odlišuji zvláštnost, která často musí zůstat zachována, "neboť, kdo zvláštní je, musí také mnoho zvláštního konat." Lidé by neměli tolik přemýšlet o tom, co mají dělat, ale o tom, co mají být. Neboť kdyby lidé byli dobří a žili správným způsobem, jejich skutky by jasně zářily. Jsi-li spravedlivý ty, jsou spravedlivé i tvoje skutky. Svatost se nemá zakládat na nějakém konání, nýbrž na nějakém bytí, neboť skutky neposvěcují člověka, ale člověk by měl posvěcovat skutky. Není to skutek, co činí člověka spravedlivým, nýbrž člověk, co činí spravedlivé skutky. Z toho vyplývá, že kdo není velký v bytí, může vykonat mnoho věcí, a přesto ve skutečnosti nevykoná nic. Člověk tedy má zkoumat jaký je základ jeho skutků. Ve vnitřním světě, tam kde Otec rodí svého Syna, tam je Boží základ identický se základem člověka. Z tohoto základu má člověk konat své skutky takovým způsobem, aby neměly žádný důvod. "Pokud děláš své skutky pro nebeské království, kvůli Bohu nebo kvůli své věčné blaženosti, tedy vlastně z vnějšího důvodu, není to s tebou určitě v pořádku". Neboť, kdo hledá Boha určitým způsobem, chytí se způsobu, ale Boha, který je v tom způsobu skryt, mine. A naopak, kdo hledá Boha bez způsobu, najde ho tak, jak on sám v sobě je. Takový člověk pak žije se Synem a je život sám. "Vše, co podléhá času, má nějaký důvod". Základ života se ale nalézá ve věčnosti, a je tedy od jakéhokoliv důvodu osvobozen. Zde je otázka identická s odpovědí. "Kdyby někdo po tisíc let vyslýchal život a ptal se ho proč žije, kdyby mohl odpovědět, řekl by vždy totéž: žiju protože žiju. Život žije ze svého vlastního základu a vyvěrá ze svého vlastního bytí, a kvůli tomu žije bez důvodu, neboť žije pro sebe sama. Kdyby se zeptali upřímného člověka, který jedná ze svého vlastního základu, proč koná své skutky, kdyby měl odpovědět správně, neřekl by také nic jiného, než: dělám je kvůli tomu, že je dělám".Ke všem svým skutkům a při všech svých věcech má člověk pozorně užívat svého rozumu, má mít vždy bdělé vědomí o sobě samém a o svém nitru a ve všech věcech se chápat Boha tím nejvyšším možným způsobem. Neboť aby to s někým bylo skutečně v pořádku, musí se nejdřív stát jedna ze dvou věcí: buď se musí naučit, aby Boha uchopil ve skutcích a neztratil, anebo musí všech skutků nechat. Protože ale člověk v tomto životě nemůže být bez činnosti, která zkrátka k člověku patří, a takových činností je mnoho, proto se člověk musí naučit, aby měl svého Boha ve všech věcech a aby mu žádné skutky a místa nepřekážely. Když posuzujeme způsoby druhých lidí, měli bychom víc hledět na to, zda to dobře myslí a nepohrdat ničím způsobem. Určitý člověk nemůže žít jen jediným způsobem a všichni lidé nemohou žít jen jedním způsobem; jeden člověk nemůže žít všemi způsoby ani způsobem kohokoli jiného. Je také k velkému užitku, když se člověk nespokojí s tím, že má ctnosti jako je poslušnost, chudoba a ostatní jen ve své mysli. Člověk se má cvičit a zkoušet ve skutcích a v ovoci ctností a má si přát a toužit po tom, aby ho cvičili a zkoušeli lidé. Nestačí, když člověk dělá skutky ctnosti jako poslušnosti a chudoby, když na sebe bere pohrdání nebo se jinak pokorně a trpělivě chová; měl by se naopak snažit nikdy nepřestávat, dokud nezíská ctnost v její podstatě a základu. Říkám: lidství a člověk není totéž. Lidství o sobě je tak vznešené, že to nejvyšší na lidství je rovné andělům a příbuzné božství. Spravedlivému v jeho skutcích o nic nejde, neboť ti, kteří svými skutky něco sledují nebo kteří jednají kvůli nějakému „proč“, to jsou sluhové a nájemníci. Proto chceš-li být zasazen a přetvořen ve spravedlnost, nic nesleduj svými skutky a neklaď si žádný cíl, v čase ani ve věčnosti, ani odměnu ani blaženost, ani to ani ono. Mají-li tvé skutky žít, musí tě podnítit Bůh uvnitř, v samém nitru duše. Tam je tvůj život a tam žiješ ty sám.
O vůli
Hnacím motorem všeho lidského je snažení vůle. Takovému člověku, který má opravdovou vůli, nemůže chybět žádná ctnost. Jsou tři druhy vůle, z nichž ta první je smyslová. Druhá vůle má základ v rozumu, a její snahou je následovat Krista a svaté; to znamená vést mysl a skutky odpovídajícím způsobem k tomu, co je nejvyšší. Jsou-li tyto dvě nižší vůle ustáleny, potom Bůh vytváří v "Základu duše" jejich další vývojový stupeň, věčnou vůli, s láskyplnou odevzdaností Ducha: "Staň se tvá vůle". Tato věčná vůle, která se již neváže k nějakému "individuálnímu Já", která úplně vyšla ze sebe samé, vrostla do vůle Boží a přetvořila se vní, je potom dokonalá. A taková vůle zmůže všechno, je-li soustředěna do přítomnosti. Ne tedy: "Chtěl bych jednou", nýbrž: "Chci, aby to teď tak bylo". Když člověku nechybí vůle, ale jenom nemůže, má si být jist tím, že před Bohem to všechno vykonal. Neboť chtít něco udělat, jakmile bude člověk moci, a vskutku udělat, je před Bohem stejné. V jednom německém kázání podává Eckhart radu týkající se té části modlitby Páně, ve které prosíme za vůli Boží: "Staň se tvá vůle", a říká, že by mnohem lepší bylo prosit: "Staň se vůle tvou". Neboť často lidé, kterým se podle toho říká svévolníci, chtějí mít po své vůli a nutí Boha, aby udělal to nebo ono. To ale není dobrá vůle. Spíše by se lidé měli tázat: "Pane, co chceš abych udělal?". Podle čeho se zjistí, že se jedná o vůli Boží? Kdyby, jen na jediný okamžik, zde nebyla vůle Boží, tak by vůbec nic nebylo, je tedy třeba, aby Boží vůle byla vždy zjevná. Má-li někdo zalíbení ve vůli Boží, tak se nachází v takovám stavu, jako by byl v královstí nebeském, ať se stane, nebo nestane, cokoliv. Zatímco lidé, kteří nežíjí ve shodě s vůlí Boží, ti si neustále naříkají a pronásleduje je bolest. Pouze jim se děje násilí a nepráví, a tak bez přestání trpí a jsou nešťastní. Tito lidé milují Boha pro něco jiného než On, a když obdrží to, co milují, už se o Něj více nestarají. Když se nedokonalá (osobní) vůle oprostí od sebe samé a od všeho stvoření a navrátí se tam odkud vyšla, i kdyby to bylo jen na okamžik, tehdy se narovná a ucelí takovým způsobem, že bude zase ve své původní podobě (svobodná) a všechny časné nedokonalosti budou zapomenuty. Vůle je dokonalá a správná, když se vůbec neváže k mému já, když úplně vyšla ze sebe samé, když vrostla do vůle Boží a přetvořila se v ni. A čím víc je to tak, správnější a pravdivější je to vůle. Takovou vůlí zmůžeš všecko, lásku nebo cokoli chceš. Chudý člověk je ten, který nic nechce a nic neví a nic nemá. A tak říkáme: má-li být člověk chudý ve vůli, nesmí chtít a toužit o nic víc než chtěl a toužil, když ještě nebyl. A tak je chudý člověk, který nic nechce.
O lásce
Podobně i láska je dvojí. Jedna je praktická láska ve formě skutku a druhá je její podstata. O této podstatě Mistr říká, že sídlí pouze v dokonalé vůli. A tedy kdo má více vůle, má i víc lásky. A kdo má tedy opravdovou lásku, má i opravdovou vůli. Podobně se vyjadřuje i Sv. Augustin, když říká: "Miluj a dělej, co chceš". Milovat nějakou věc znamená přijmout ji pro ni samu, a ne pro nějaký jiný účel. Neboť pokud někdo hledá Boha pro cokoliv, ať je to svatost nebo život věčný, nehledá Boha, ale něco jiného. Je tedy třeba hledat Boha pro samotného Boha, ale ne proto, abychom jej vlastnili. A podle čeho je rozeznatelná opravdová láska? Podle důvěry. Neboť láska si je svojí láskou jistá. Pravá a dokonalá láska se poznává podle toho, zda má velkou důvěru a naději k Bohu, neboť podle ničeho se nedá lépe poznat, zda máš úplnou lásku, než podle toho, že důvěřuješ. Když někdo vřele a dokonale miluje druhého, vzniká tím důvěra. Nepřeceňuj, co pociťuješ, ale považuj za důležité, co miluješ a po čem toužíš. Láska přirozeně vyvěrá a pramení ze dvou a stává se jedním. Chtít trpět svědčí o lásce, nechtít znamená nemilovat. Žena a muž si nejsou rovni, ale v lásce jsou si úplně rovni. Poznáním přijímám Boha do sebe, kdežto láskou vstupuji do Boha.
O utrpení, zármutku a útěše
Příčiny zármutku Mistr spatřuje ve třech příčinách. První dvě příčiny mohou povstat z okolí člověka a třetí se týká člověka samotného. Ta první pramení z vnějšího majetku a druhá od přátel a příbuzných. Poslední může povstat z tělesného a duševního utrpení, které člověk zakouší sám na sobě. Každá bolest pochází z toho, že se člověk neobrací pouze k Bohu. "Chceš-li být svoboden od všeho trápení a bolesti, drž se pouze Boha a obracej se k němu samému čistým srdcem". "Spravedlivého nic nezkruší, ať se mu stane cokoliv".Když se dobrému a spravedlivému člověku stane nějaká škoda a on přitom zůstane nepohnutý s vyrovnanou myslí a v míru svého srdce, pak je předchozí výrok pravdivý. "Je-li to však jinak, zarmoutí-li ho ta škoda, je jen dobré a správné, že ho Bůh tou škodou postihl". Veškerý zármutek totiž pochází z lásky k tomu, o co člověk přichází. Je-li tedy vnější škoda příčinou zármutku, znamená to, že dotyčná osoba miluje vnější věci a tím si vlastně libuje v zármutku a v bezútěšnosti. Na čem má být založena pravá útěcha pro každou bolest? V obrácení své pozornosti na Boha. Neboť jediným a opravdovým zdrojem útěchy je pouze Bůh. Vše, co není Bůh má v sobě jen bezútěšnost, nebo ta útěcha není stálá. Takového člověka, který hledá útěchu ve stvořeném světě, opravdově neutěší ani Bůh ani celý svět. Kdyby ale člověk dokázal milovat ve stvoření pouze Boha a stvoření pouze v Bohu, nacházel by pravou, správnou a stejnou útěchu všude. Na druhou stranu na každém trápení a na každé škodě je vždycky něco dobrého a žádná škoda není jenom škoda. Jestliže tedy utrpení člověka je vůlí Boží, má být i v této zkoušce s jeho vůlí zajedno. Neboť dopustil-li Bůh nějakou zkoušku, jistě to mělo nějakou příčinu, a jistě zde je pro lidské dobro. A Svatý Pavel ujišťuje, že Bůh nikdy nepřipustí, aby zkoušky přesáhly snesitelnou míru. V každém případě si má člověk uvědomit, že trpí-li on, trpí v něm i Bůh sám, a to mnohem více.
O hříchu, lítosti a pokání
Hřích je opakem cnosti, a to ve smyslu její nedokonalosti. Nosníkem hříchu není nějaký konkrétní skutek, ale vůle hřešit. Má-li člověk vůli ke hříchu, má hřích, i kdyby ho nevykonal. Samotný sklon ke hříchu nicméně hříchem není. A co víc, sklon ke hříchu je vždy pro člověka velmi prospěšný, neboť ctnost se zdokonaluje zápasem. Sv. Pavel říká: "V slabosti se projevuje síla". Tento sklon je totiž jako bič, který člověka nutí stále pilněji se cvičit ve ctnosti a ve spořádaném životě. Člověk nemající sklon ke hříchu se snadno může stát bezstarostným a to jej může oslabit natolik, že v příštích zkouškách nemusí obstát. Na druhou stranu pokud někdo zhřeší, a lituje toho, tak hřích nemá. Existuje ale dvojí lítost. Jedna je pozemská a smyslová, a ta druhá nadpřirozená a božská. Ta první je vlastně zármutkem končícím v nekonečném sebeobviňování, čímž vlastně ve svém hříchu přetrvává. Božská lítost je ale zcela jiná. Jakmile člověk pocítí nelibost z nějaké nedokonalosti, ihned se má pozdvihnout k Bohu, a sjednotit se s nezlomnou božskou vůlí, která je odvrácenou stranou všech hříchů. A takové obrácení je potom doprovázeno neklamnou duchovní radostí ze znovusjednocení se s Bohem. Podobným způsobem přistupuje i k pokání. Říká, že vnější pokání, ve formě nejrůznějších odříkání, nemusí být to nejlepší řešení. Pravé a nejúčinnější pokání spočívá v odvrácení se ode všeho, co Bůh není, a v obrácení se v naprosté důvěře k Bohu. "Opravdové pokání spočívá v mysli, která je ode všeho oproštěná a zcela povznesená k Bohu". A v jakých činnostech této povznesenosti mysli člověk dosahuje, takové má bez obav vykonávat. A naopak, pokud tomuto stavu nějaký vnější skutek překáží, jako např. půst, tak jej má bez obav zanechat. Bohu přeci nezáleží na našich skutcích, ale jen na tom, jak při všech svých činnostech smýšlíme a na tom, abychom ve všech věcech jen Jeho milovali. Věru, kdo je správného smýšlení a dobře rozumí Bohu, tomu z každého utrpení a z každé nehody vzejde velké požehnání. Neboť dobrým lidem se všecko obrací k dobrému, jak říká svatý Pavel a svatý Augustin dodává: „Ba dokonce i hřích.“
O horlivosti a trpělivosti
K tomu, aby si člověk byl bytostně vědom svého Boha i při vnějších činnostech, vyžaduje neoblomnou snahu a neustálý cvik. Člověk má být vnitřně uzavřen tak, aby jeho mysl zůstala uzavřena před vnějšímy obrazy. Ty musí zůstat venku a nesmí s ním začít nepřiměřeným způsobem hýbat a nesmí si v něm najít místo. Ani se ale člověk nemá nechávat rozptylovat svýmy vnitřnímy obrazy, ať by tyto představy pramenily z fantazie nebo z povznesené mysli. Zkrátka, člověk se v žádném případě nemá nechat čímkoliv rozptylovat, protože by se tak mohl sám sobě ztratit. K takovému soustředěnému životu člověk musí být správně a dlouhodobě navyklý, neboť zde číhá nejedno nebezpečí. Kdyby se chtěl nezvyklý a necvičený člověk chovat a jednat jako člověk navyklý, úplně by se tím zkazil a nic by z něho nebylo. Jestliže se člověk nejdříve vnitřně oprostí ode všech věcí, může pak opatrně začít konat své dílo a může se svým skutkům bezstarostně věnovat, anebo se bez nich může bez jakýchkoliv zábran obejít. Naproti tomu má-li člověk něco rád a má z toho potěšení a tomu potěšení se vůlí oddává, ať je to v jídle nebo v pití nebo v čemkoli jiném, musí z toho u necvičeného člověka vzejít škoda. Rozum přirozeně tíhne k Bohu, neboť mu není nic tak vlastního, přítomného a blízkého jako Bůh. Pokud se ale rozumu děje násilí a nespravedlnost, zaslepí se tak jeho přirozená soudnost a pomátne se. Když se v nějakém člověku takto zkazí, musí se s velkým úsilím z toho dostávat a člověk musí nasadit všechno, co dokáže, aby mohl rozum zase navyknout a dostat k sobě. Neboť ať je rozumu Bůh sebevíc vlastní a přirozený, jakmile se jednou špatně zaměří a opře o stvořené věci, pokryje se jejich obrazy a zvykne si na ně, je tím v této své části tak oslabený a bezmocný a neschopen svého ušlechtilého snažení, že ani všechna snaha, které je tento člověk schopen, nestačí rozum úplně navyknout zpět. To, že člověk má ctnost opravdového konání, Eckhart rozpoznává podle faktu, že ctnost toho člověka přede všemi jinými věcmi přitahuje, a že dělá skutky ctnosti bez zvláštní přípravy vůle. Tyto skutky dovede bez zvláštního předsevzetí až do správné a velké věci. Dělá je kvůli nim samým, z lásky k ctnosti a ne kvůli nějakému zvláštnímu důvodu. Pokud se před tebou objeví dvě věci, kde jedna nepřipouští druhou, je to znamením, že ta jedna nepochází od Boha. Bůh chce přeci vždy to nejlepší, neboť chce to nejlepší pro sebe sama!
O vnějším a vnitřním člověku
"Jeden muž vznešeného rodu odešel do vzdálené země, aby obdržel království, a pak se zase vrátil".Touto větou dávám najevo, že lidská bytost má dvě podoby - jednu vnější a druhou vnitřní. Ona stvořená část člověka, kterou se zamýšlí tělo a duše, koná pomíjivé skutky, neboť tyto skutky mají počátek a konec v čase a v mnohosti. Tato část bývá nazývána "vnějším člověkem", "pozemským člověkem", "starcem", nepřítelem", či "otrokem". Vnitřní část člověka, která přebývá ve věčnosti, je nazývána "duchem", "vnitřním člověkem", "novým člověkem", "nebeským člověkem", "mládencem", "přítelem", nebo "vznešeným člověkem". "Veliký orel s velkými křídly, dlouhými perutěmi, celý opeřený, pestře zbarvený, přilétl na Libanón a vzal vrcholek cedru. ... Vzal sazenici té země a vsadil ji do orné půdy, ...". Tento "orel" odpovídá "vnitřnímu člověku", stejně tak, jako "dobrý strom" dávající dobré ovoce a "dobré semeno" zaseté na poli v podobenstvích Ježíšových. Tato duchovní podstata se nachází v každé bytosti. A to i přesto, že může být dočasně skrytá. A dobrý, moudrý a pracovitý pěstitel může toto semeno vyhnat až k Bohu, neboť je jeho semenem, a jeho ovoce se bude podobat božství. Neboť: "Stejně jako semeno hrušky roste, aby se stalo hruškou, a semeno ořechu aby se stalo ořechem, tak i božské semeno roste aby se stalo Bohem". Jestliže ale pěstitel tohoto semene je pošetilý a ničemný, tehdy roste plevel, který jej pokryje a dusí. A tím zabraňuje přístupu slunečním paprskům, a ono se tak nemůže vyvíjet. Avšak Toto semeno může být překryto a schované, ale nikdy zničené a vyhaslé". Na druhou stranu Eckhart zdůrazňuje, že vnitřní i vnější lidská přirozenost k člověku neodmyslitelně patří, a že se tedy člověk nemusí obávat konat činnosti, které podléhají času. Neboť duchovní člověk využívá vnějších duševních sil v takovém rozsahu, v jakém to je pro vnější smysly nezbytné. A to pouze tehdy, je-li těmto vnějším silám hlavou a rádcem. Duchovní člověk vědomě bdí nad každým skutkem, aby se nevymkl kontrole. A když se takový člověk obrátí k tomu, co je vyšší a vznešenější, duše přitáhne zpět všechny síly pěti smyslů, a tehdy se o tomto člověku říká, že je ve vytržení. Předmětem jeho pozornosti je potom nějaký duchovní obraz, i když Eckhart doznává, že tímto duchovním předmětem nemusí být nutně obraz. Formování "vnitřního člověka" Eckhart popisuje šesti vývojovými stupni. První stupeň přirovnává ke kojícímu se dítěti, a dítěti přidržujícímu se nejrůznějších opěr, tj. člověku žijícímu podle nejrůznějších vzorů - svatých. Druhý stupeň se objevuje tehdy, když člověk pomalu opouští své vnější vzory, a utíká se pro radu k Bohu a k božské moudrosti. Takto se staví k lidstvu zády a čelem k nebeskému Otci. Třetí stupeň se dostavuje tehdy, když jeho vzdalování se od vnějších opěr je oproštěné od jakéhokoliv znepokojení a strachu. A to takovým způsobem, že i kdyby měl příležitost jednat špatně a nespravedlivě, aniž by někoho pohoršoval, tak by po tom netoužil. Neboť takový člověk je svojí snahou a láskou natolik sjednocen s Bohem, že se mu stává nesnesitelným vše, co se od Boha odlišuje a vzdaluje. Ve čtvrtém stupni člověk roste a zakořeňuje v lásce a v Bohu takovým způsobem, že je stavu s touhou a radostí podstoupit veškeré pokušení a protivenství, a snést i hluboké utrpení. Pátý stupeň nastává, když člověk žije v pokoji v sobě uzavřeném, a odpočívá v bohatství nejvyšší a nevyjádřitelné Moudrosti. Je-li člověk zcela obnažen a proměněn božskou věčností nastává šestý a poslední stupeň. Zde se člověk stává Božím Synem. Nad toto již neexistuje stav vyšší, neboť cílem a účelem vnitřního a nového člověka je život věčný. Všechna stvoření chutnají vnějšímu člověku jako stvoření, jako víno, chléb a maso. Ale mému vnitřnímu člověku nechutnají jako stvoření, nýbrž jako Boží dar. Ale můj nejvnitřnější člověk je nezakouší jako Boží dary, ale jako odevždy a navždy.
O vánocích duše
Na otázku: K čemu směřují všechna asketická cvičení, a proč se tedy vykonávají? Eckhart odpovídá: "Aby se Bůh narodil v duši a duše v Bohu". V tomto paragrafu se dostáváme k vrcholu Eckhartova učení. Tímto vrcholem je zrození Božího Syna v nitru člověka. Nitro, kde se toto Boží narození uskutečňuje, se nazývá Základem duše. Tento základ se v člověku nachází přirozeně, a to i přesto, že někdy bývá skrytý. Pro jistější a jasnější pochopení tohoto faktu, podkládá Mistr svůj výklad třinácti podobenstvími. Snad nejvýstižnějším příměrem je slunce svítící bez přestání, které, je-li zastíněno mraky, zmizí lidskému zraku. Dále řemeslník tvořící sochu, který materiálu nic nepřidává, ale naopak ostraňuje nánosy zastiňující vnitřní podobu. O této podobě Mistr Eckhart říká, že je oním "pokladem" skrytém na poli, o němž mluví Ježíš v Evangeliu. To, že je nám skryt, na tom nenese vinu nic jiného než my. My jsme ta příčina všech našich překážek. Toto zrození je uvědoměním si svého božského poznání (poznávat jako Bůh). Předpokladem tohoto uvědomění je opuštění všech věcí, které podléhají mnohosti. Člověk se má oprostit ode všech představ i od sebe samotného, jestliže se má opravdu stát Synem v lůně svého Otce. Dodává, že se člověk musí vzdát i oné budoucí odměny, neboť spaseni můžeme být pouze milostí Boží. Jinak řečeno vnější síly nemají na tomto procesu žádnou zásluhu. Kromě jejich úplné anihilace, ke které dospěly výcvikem, tj. askezí. Stejně jako jezdec dokáže zklidnit koně jen v případě, že nad ním získá absolutní konrolu. Síly duše jsou totiž v hmotném světě rozptýlené: síla zraku je v očích, síla sluchu v uších a síla chuti v jazyku. Má-li ale Otec v duši porodit svého Syna, potom musí duše svolat všechny své síly zpátky domů a sjednotit je. "To nejvyšší a nejvnitřnější, čeho se člověk může vzdát je, že se vzdá Boha kvůli Bohu. "Neboť Bůh je předmětem pouze pro hříšníky". Dokonale oproštěný člověk je takový člověk, který "nic nechce", "nic neví" a "nic nemá". Toto téma detailně rozebírá v jednom svém kázání, které jistě ne náhodou přitáhlo pozornost inkvizice. Poukazuje v něm na nezbytnost správného pochopení, ke kterému může dojít pouze v případě bytostného ztotožnění se s onou pravdou. Takto oproštěný člověk je natolik vzdálený od pozemských pout, že je "jako tehdy, když ještě nebyl". Taková oproštěnost zcela usmrcuje "psychologické Já" a přivádí tak člověka k "mystické smrti", která je nezbytným předpokladem pro narození "vyššího Já". Duchovní mistři, po dobně jako Písmo, neustále zdůrazňují, že k této psychické smrti má dojít již za fyzického života. Vše, co je důležité pro sjednocení duše s Bohem, se nachází v každém jednotlivém člověku. A tento přístup je podložen i Písmem: "Boží království je ve vás". "Bůh tvoří celý tento svět zcela v přítomném okamžiku. Vše, co Bůh učinil před šesti tisíci roky, a ještě dříve, při stvoření světa, to vše tvoří úplně stejně i dnes". Všechno, co Bůh koná v přítomném okamžiku, to činí v nejvnitřnější části duše. A na tom samém místě, v té nejvnitřnější části duše, Otec rodí každého člověka jako svého Syna. A tedy, kdo přebývá ve svém vlastním nitru, se stává Synem Otce. To vše opět podkládám Písmem: "Jste děti Boží". Takto se tedy v nás rodí Syn: když se osvobozeni od důvodu znovu staneme jednorozenými v Synu. "Nejenom jsme vrozeni do Syna; nýbrž jsme rozeni počínaje Synem, znovu zrozeni, a opět vrozeni do Syna bez jakékohokoliv zprostředkování". Počátek, v němž Bůh stvořil nebe a zemi, je oním Slovem, o kterém mluví svatý Jan v evangeliu. A toto Slovo (logos) má ve svém nitru vyslovit každý člověk: "Řekni to slovo, přednes slovo, vyjádři to slovo, poroď to slovo!". To slovo má být vysloveno uvnitř: "Vyslov ho v sobě!" To znamená: "Uvědom si, že to je v tobě". Když se naplnil čas, narodila se milost. Kdy je čas naplněný? Když už vůbec není. Pro toho, kdo z času přemístil své srdce do věčnosti, a jemuž jsou všechny časné věci mrtvé, existuje plnost času. Bůh tvoří svět stále. Otec rodí svého Syna stále. Mystické sjednocení je dynamicky vyvíjející se vztah. Duchovně probuzený člověk je stále kreativní, v čase i ve věčnosti, a podílí se tak na spoluutváření světa: "Kdo žije ve věčnosti, spolutvoří svět". Nejvyšší snaha Boha Otce je porodit v každém člověku svého Syna. Neboť Bůh se nikdy nespokojí s tím, že by ve všech lidech svého Syna neporodil. Stejně jako se duše nikdy nespokojí s tím, že by v ní Syn Boží nebyl zrozen . Duše má umožnit toto narození tím, že nebude rodit nic jiného. Bůh je ve všech věcech, bytostně, účinně a mocně. Rodit však může jen v duši - neboť všechna stvoření jsou jen stopy Boží, ale duše je svou přirozeností utvářena podle obrazu Božího. A tento obraz se musí oním narozením ozdobit a dovést k dokonalosti. Tomuto působení a tomuto narození je ze všech stvoření otevřena pouze duše. Věru, každá dokonalost, která se má do duše dostat, ať Božské světlo, milost nebo blaženost, musí tam vstoupit jen a jen tímto narozením a nijak jinak. Čekej jen na toto narození v tobě, a nalezneš všechno dobro a všechnu útěchu, všechnu rozkoš, všechno bytí a pravdu. V tomto narození dostáváš účast na božském vlévání, a na všech jeho darech. Stvoření, v nichž není obraz Boží, tyto věci přijímat nemohou, neboť obraz duše k tomuto věčnému narození zvláště patří. Děje se vlastně a výlučně v duši, kam nikdy nepronikl žádný obraz a nenahlédla žádná síla. Jakási Božská jiskra, která je ukryta již v každém člověku a je nutno ji probudit - Boží milost je tedy skryta již od narození v každém z nás, čili každý může dojít osvícení.
O poznání a jednotě
"Narození" je poznáním sebe sama. Toto poznání věčně pramení ze srdce nebeského Otce, a spočívá v něm veškerá Jeho radost". Jsou dva druhy poznání. To první se nazývá "smrákajícím se vědomím", je poznáním věcí ve stvořeném světě - zde se věci poznávají skrze nejrůznější podoby a odlišnosti. To druhé je "jitřní vědomí" a nastává tehdy, když se stvořené věci poznávají v Bohu. Tímto způsobem poznává svět duchovní bytost, neboť ta poznává nestvořené i stvořené v Jednotě. A tato zkušenost Jednoty člověka naplňuje radostí o tolik převyšující radost pozemskou, jako nebe převyšuje zemi. Žalmista říká: "Bůh pravil jedno a já slyšel dvojí". A Mistr jej komentuje takto: "Bůh říká stále jen jedno. A v tom jednom Slovu vyslovuje vše, sebe i stvoření. Stvořená bytost, žijící ve stvořeném světě, to však vnímá odděleně, jedním způsobem si uvědomuje Boha a druhým stvoření". "Smrákající se vědomí" může být smyslové či rozumové. Oproti tomu "jitřní vědomí" označuje tak vysokou a tolik vznešenou duchovní sílu, která pojímá Boha v jednoduchosti jeho podstaty. Takové poznání neví nic ani o včerejku ani o předvčerejšku, a ani o zítřku a o pozítřku, neboť ve věčnosti žádné včera nebo zítra není, nýbrž jenom přítomný okamžik; to, co se stalo před tisíci lety i to, co se stane za tisíc let je přítomné, stejně jako to, co je na druhé straně moře. Bůh je Jednota. Bohu není vlastní žádný způsob zprostředkování. Neexistuje žádná různost či mnohost ani v božské podstatě ani v osobách, ve shodě s Jednotou takové podstaty. Neboť božskou podstatou je právě Jednota, a také každá osoba je touto Jednotou, tou samou Jednotou z níž je ona podstata. "Bůh se odlišuje (od vnějšího) svojí (vnitřní) nerozlišností". Pouze tam, kde tato Jednota vychází ze sebe sama, přijímá, vlastní a vytváří nějakou odlišnost. V různosti a v dualismu se nenachází ani Jednota, ani bytí, ani Bůh, ani věčný klid a blaženost. "Staň se tedy Jednotou, abys nalezl Boha!" Kdybys byl opravdu Jednotou, zůstal bys takovým i v různosti, a různost by se ti stala Bohem, a v ničem by ti nemohla překážet". Protože má duše schopnost poznat všechny věci, nikdy se neuklidní, dokud nepřijde do svého prvního obrazu, kde jsou všechny věci jedno, a teprve tam, kde není žádná věc vznešenější než druhá, se uspokojí, tj. v Bohu. A takové poznání, v němž si duše uvědomuje, že je obrazem Božím, je doprovázeno neklamnou blažeností. Na jiném místě se přirovnává poznání k poháru. Rozlišuje se mezi pohárem tělesným a duchovním. Víno je v sudu, ale sud není ve víně. U duchovního poháru je tomu ale jinak: "Vše, co je přijato dovnitř, je v poháru a pohár v něm a je to pohár sám". Mnozí prostí lidé si představují, že mají Boha chápat, jako by on byl tam a oni tady, ale tak tomu vůbec není. Já a Bůh jsme jedno. Poznávat Boha je identické s Božím poznáváním. "Pohled ve kterém já vidím Boha je oním pohledem ve kterém Bůh vidí mě: mé oko a Boží oko jsou jedním okem, jednou vizí, jedním poznáním, jednou láskou". K dosažení této konformity je potřeba dokonalá pokora, která je dokonalým oproštěním od sebe sama. A tím se částečně vracíme ke stati pojednávající o vůli, neboť opravdu pokorný člověk, oproštěný od jakékoliv osobní vůle, je natolik sjednocen s Bohem a jeho vůlí, že nemá potřebu jej o něco žádat, neboť mu může rozkazovat - vždyť již nejsou dva, ale jeden. A kamkoliv by se takový člověk vydal, i kdyby to bylo do pekla, Bůh je povinen jej následovat, a cítit se tam jako v nebi. Bůh je spravedlnost. Spravedlivý člověk je ten, který dává každému to, co mu náleží. Což předpokládá určitý stupeň oproštění od sebe sama i od všeho, co k "osobnímu Já" patří, tj. od zla a od hříchu. "Spravedlivý člověk, podobně jako Bůh, jedná bez nějakého zvláštního důvodu. Stejně jako život žije pro sebe sama a nehledá nějaký důvod svého žití, tak i spravedlivý člověk si není vědom žádného důvodu, kvůli němuž by měl něco vykonat". Chceš-li tedy najít světlo a náhled veškeré pravdy, očekávej a přijmi toto narození v sobě a ve svém základu: tím se prosvětlí všecky tvé síly i vnější člověk. Když se Bůh vnitřně dotkne tvého základu pravdou, vleje se do tvých sil takové světlo, že pak člověk někdy dokáže víc, než by ho byl mohl kdo naučit.
O Bohu a bití
Člověk se nesmí spokojit s myšleným Bohem; neboť jak myšlenka pomine, pomine i takový Bůh. Člověk musí mít bytostného Boha, který je daleko povznesen nad všecky myšlenky člověka a stvoření. Takový Bůh nepomíjí, leda by se člověk vůlí od něho odvrátil. Ta nejlepší rada, jak najít Boha, je najít ho tam, kde se ho vzdáš. Člověk má svobodnou vůli, kterou může zvolit dobré i zlé a Bůh mu předkládá k volbě: za zlé skutky smrt, za správné skutky život. Milost neničí přirozenost, dovršuje ji, a blaženost neničí milost, neboť blaženost je dokonalá milost. V Bohu tedy není nic, co by ničilo cokoli, co má nějak býti. Bůh je dovršovatel všech věcí. A tak nemáme ani my žádné ani to nejmenší dobro v sobě ničit, ani nějaký malý způsob kvůli nějakému velkému, nýbrž máme ho dovršit k tomu nejvyššímu. Žádné vlastnictví nemá ten, kdo po ničem netouží a nic nechce mít, ani na sobě, ani na všem, co je mimo něho, ba dokonce ani na Bohu a na všech věcech. Neboť nakolik jsi v Bohu, natolik jsi v míru a kolik jsi vně Boha, tolik jsi mimo pokoj. Nakolik jsi v Bohu a nakolik nejsi, poznáš podle toho, zda máš pokoj nebo nepokoj. Neboť kde máš nepokoj, tam jsi nepokoj nutně musel mít, nepokoj totiž pochází ze stvoření a ne od Boha. A také v Bohu není nic, čeho by ses měl bát. Všechno, co je v Bohu, je hodno lásky. Právě tak v něm není nic, nad čím bys měl truchlit. Je také třeba vědět, že i přirozené lidské ctnosti jsou docela jistě tak vznešené a silné, že pro ně žádný vnější skutek není příliš těžký a veliký, aby se v něm nemohly osvědčovat a vzdělávat A proto je ještě vnitřní skutek, který nemůže obsahovat a zahrnovat ani čas ani místo, a právě v něm je něco Božské a Bohu rovné. Tento skutek také není v nějakém čase a na nějakém místě, nýbrž je všude a vždycky stejně přítomen, a je tím také podoben Bohu, že ho žádné stvoření nemůže dokonale přijmout ani v sobě vytvořit Boží dobrotu. A proto musí být něco vnitřnějšího a vyššího a nestvořeného, co němá rozměr ani způsob, do čeho se nebeský Otec může zcela promítnout a vlít a také zjevit - a to je Syn a svatý Duch. Svatí vidí v Bohu jeden jediný obraz a v něm poznávají všechny věci, a Bůh sám také hledí do sebe a v sobě poznává všecky věci. (tento obraz převezme novověká věda - totiž možnost poznat celý kosmos z jednoho obrazu - poznámka). Chce-li kdo být v ryzí čistotě této přirozenosti, musí se dokonale odříci všeho osobního. Vyjdi ze sebe úplně a beze zbytku kvůli Bohu a Bůh vyjde ze svého jen kvůli tobě. A když oba vyjdou, co zůstane je jedno jednoduché jedno. Čím je nějaká věc vznešenější, tím je i obecnější. Od prvního okamžiku, kdy si duše uvědomí nebo zakusí Boha, je v ní taková síla, totiž rozum, která má pět vlastností První je, že se odpoutává od zde a nyní. Druhá, že není ničemu rovna (ničemu tedy Bohu - poznámka). Třetí, že je ryzí a nesmíšená (tzn. je jednotná, není mnohá - poznámka). Čtvrtá, že působí nebo hledá sama v sobě (Bůh vždy přebývá v tom nejniternějším, což je duše, proto ho tam rozum neustále hledá - poznámka). Pátá, že je obraz (splyne s obrazem Božím - poznámka). Bůh nemá zapotřebí nic jiného, než abys mu dal klidné srdce: pak působí v duši takové skryté a božské skutky, že při nich žádné stvoření nemůže nic přispět, ba ani přihlížet. Když Bůh dělal člověka, činil v duši sobě podobné dílo, své dílo, které stále působí a trvá. Odraz slunce v zrcadle, to je slunce samo, a přece zrcadlo zůstává tím, čím je. Tak je to i s Bohem. Bůh je v duši se svou přirozeností, se svým podstatným bytím a se svým božstvím, a přece není duší. Odraz v duši, to je Bůh sám, a přece duše zůstává tím, čím je. Když Bůh stvořil člověka, udělal ženu z mužova boku, aby mu byla rovna. Neudělal ji ani z hlavy, ani z nohou, aby nebyli ani žena, ani muž, ale aby si byli rovni. Tak má být také spravedlivá duše právě u Boha a vedle Boha, úplně rovna, ani pod ním, ani nad ním. Člověk, který stojí v Boží vůli a v Boží lásce, s radostí dělá každou věc, která je Bohu milá, a nechá každou věc, která je proti Bohu. Vězte, že ve všech dobrých lidech je celý Bůh. A v duši je cosi, v čem žije Bůh, a v duši je cosi, čím duše žije v Bohu. Kdykoli se duše obrátí k vnějším věcem, umře, a Bůh té duši také umře. Bůh je s duší tak sjednocen a má s ní tak velkou jednotu, že to není k uvěření, a Bůh sám o sobě je tak vysoký, že ho žádné poznání ani toužení nemůže dosáhnout. Duše má dvě síly, které nemají s tělem nic co dělat, a to je rozum a vůle; ty působí mimo čas. Spíš je mé tělo v mé duši, než že by byla má duše v mém těle. Mé tělo i má duše jsou víc v Bohu, než že by byly v sobě samých. Spravedlivý člověk je jedno s Bohem. Rovné se miluje. Láska vždycky miluje stejné. Proto Bůh miluje spravedlivé člověka jako sobě rovného. Čím víc je duše povznesena nad pozemské věci, tím větší má sílu. Čím jemnější a duchovnější něco jest, tím silněji to působí uvnitř. A čím silnější a jemnější je rozum, tím více se s ním spojuje a sjednocuje všecko, co poznává. Tři věci nám brání, abychom slyšeli věčné Slovo (v duši - poznámka). První je tělesnost, druhá rozmanitost, třetí je časovost. Bůh dává všem věcem stejně, a jak tryskají z Boha, jsou všechny stejné. Samo bytí nedostává to, že jest s něčím ani od něčeho ani skrze něco jiného. Nepřistupuje a nepřidává se k něčemu, nýbrž předchází a je dřív než všechno ostatní. A dále: bytí všech věcí jakožto bytí se poměřuje věčností, nikdy časem. Zopakujeme-li tedy krátce, co bylo řečeno, je to sedm bodů: První, že jsoucí znamená pouze bytí, jedno jednotu, pravé pravdu a dobré dobro. Druhý, že jinak se má mluvit o jsoucím, a jinak o jsoucím to a to; a stejně i o ostatních, jako o jednom, pravém a dobrém. Proto jsoucí je jen jedno, a to Bůh, kdežto jsoucích to a to je mnoho. (toto je také tzv. Heideggerova ontologická diference, čili nutnost rozlišovat bytí a jsoucno - poznámka) A stejně o jednom, pravém a dobrém, jak bylo řečeno výše. Třetí je důvodem tohoto druhého: říkám-li, že něco jest, je jedno a pravé a je dobré, je každé z nich přísudkem věty, ale má se chápat i jako forma a podstata; když však řeknu, že něco je toto jsoucí, toto jedno - třeba člověk - toto pravé nebo to a ono dobré, nic z toho není přísudek, nýbrž jakási spona nebo přídavek (adiacens) přísudku. Čtvrtý, že Bůh je vlastním smyslu jsoucí, jeden, pravý a dobrý. Pátý, že pouze od samého Boha každá věc jest, je jedna, je pravá a je dobrá. Šestý, že každá věc má bezprostředně od Boha, že jest, je jedna, je pravá a je dobrá. Sedmý, že nic stvořeného nedává a nepřidává věcem žádnou jsoucnost, jednotu, pravdu a dobrost. "Kdyby nějaký člověk opustil celé království nebo celý svět a nechal si přitom sám sebe, neopustil vlastně nic. Ale když člověk opustí sám sebe, může si podržet co chce, bohatství, pocty a cokoliv jiného, a přece opustil všechno. "Božství je neurčitý základ Boha, je to Prapodstata, v níž Božství je neznámo samo sobě. Sebe-poznáním Božství se pak začne vyvíjet Bůh, sebepoznání se projevilo tvořením. Bůh se tedy zjevuje sám sobě v stvořených, jsoucích věcech, bytí a poznávání je totéž. Věci stvořené jsou Slovo Boha: co vysloví má ústa, to kámen řekne též, každá věc je plná Boha, stvořený svět je jeho knihou. Slovo jsem může být vysloveno pouze Bohem, věci stvořené mají svou existenci pouze v něm. Bůh shlíží na přírodu a přitom si neustále hraje. Co je ta jeho hra? Jeho věčný Syn. V hloubi lidské duše hoří jiskérka, v níž se Bůh přímo projevuje. Chce li se člověk této jiskérce přiblížit, musí odumřít a potlačit svoji vůli, aby ho mohl Bůh cele ovládnout, v takovémto stavu se mu stává Bůh poch-opitelný mimo tento stav není pro něj ničím. Nejspolehlivější cesta k dosažení tohoto stavu je nic nemít, nic nechtít, nic vevědět. Vzdát se Boha pro Boha. Tak jako duše se rozlévá do všech údů, tak také Bůh se vlije do všech sil duše, aby ho vylévaly dále v dobrotě a v lásce ke všemu, co je pod nimi. -Bůh se nikdy neponořil a neponoří do cizí vůle, nýbrž jen do své vlastní. Tam, kde ji nalezne, ponoří se do ní s celou svou bytostí. Když duše zase dosáhla své pravé podstaty a když zase stojí ve své původní nevinosti a když pozemský rozum a vše ostatní odpadlo dozadu a když duše je přijata v čistou Jednotu, pak působí v duši Bůh to, co ona sama před tím působila svojí nejvyšší silou. O člověku, který toho dosáhl, lze skutečně říci: tento člověk je Bůh i člověk. Dosáhl z milosti vše to, co měl Kristus svojí přirozeností.
O chudobě a božství
Chudý člověk je ten, který nic nechce a nic neví a nic nemá. Dokud máte vůli plnit vůli Boží a dokud toužíte po věčnosti a po Bohu, potud nejste opravdu chudí. Neboť chudý člověk je jen ten, který nic nechce a po ničem netouží. Tato chudoba je radikálním bytím v prázdnotě, které - byť neúmyslně - zůstává stále zaměřeno na plnost božského života. Proto je také chudoba způsobem bytí, připraveného k přijetí plnosti Ducha, již "shůry" udílí pouze Bůh a již však stvoření nesmí očekávat. Je nemožné, že by někdo vpravdě chudý mohl být bez Boha. A to proto, že pravá chudoba neodvrhuje pouze to, co má, nýbrž také zcela i vůli něco mít. Má pouze vůli po samotném Bohu v sobě a vůbec ne po ničem jiném. Člověk má žít tak, jako by nežil - ani sám sobě, ani pravdě, ani Bohu. Má-li člověk mít tuto chudobu, musí žít tak, aby ani nevěděl, že nežije ani sobě, ani pravdě, ani Bohu. Naopak musí být natolik zbaven všeho vědění, aby ani nevěděl, ani nepoznal, ani necítil, že v něm žije Bůh, ba ještě víc : má se zbavit všeho poznání, které v něm žije. V duši je taková věc, z níž vyplývá poznání i láska. Tak tedy, říkám, má člověk stát holý a všeho zbavený, aby ani nevěděl a nepoznával, že v něm Bůh působí; tak může člověk být chudý. O chudobu v duchu jde teprve tehdy, když je člověk zbaven Boha i všech jeho skutků tak, že chce-li Bůh v této duši působit, musí sám být tím místem, kde bude působit. Být osvobozen ode všech vnitřních i vnějších skutků. To znamená, že nejvyšší a poslední chudoba duchem není to, aby Bůh mohl v této prázdnotě najít místo pro své působení, nýbrž je to teprve odevzdání všeho působení do rukou Boha, jenž působí sám v sobě a v němž působí lidské Já ve své původní podstatě. Co tedy potom znamená být prost Boha ? Ve smyslu stát se "chudým" to znamemá že se mohu zříci tradičních obrazů a představ o Bohu a proniknout k čistému božství, v němž je prapůvod všeho bytí, jež z něj tryská. Bůh a božství se k sobě mají jako zjevný Bůh a skrytý Bůh. O Bohu (v obvyklém slova smyslu) můžeme mluvit jen tam, kde všechna stvoření vyslovují Boha, právě tam, kde se Bůh zjevuje v podobě Boha, vystupujícího z temnoty. Naproti tomu všechno, co je v božství, je Jedno a o tom se nemluví. Bůh působí, ale božství nepůsobí, nemá co působit, žádné dílo v něm není. Nikdy se neohlíželo po žádném díle. Bůh a božství se liší v působení a v nepůsobení. Když se vrátím k Bohu a nezůstanu tam stát, je moje proniknutí mnohem vznešenější než to, jak jsem vytryskl. Cíl a úsilí (ve výše uvedeném smyslu "oproštění se od vůle") mohou tedy spočívat jedině v tom, že se stanu chudým, a to tak, že se zřeknu všeho prozatímního, nepůvodního a pomíjivého a vykročím cestou úplné oddělenosti. je jasné, že k tomu nelze dojít pozvolnou a pomalou cestou, jakkoli je metafora "cesty" pro mystiky důležitá. Jedná se spíše o smělý vzmach a odvážné proniknutí člověka do stavu oproštěnosti. Toho dosáhneme chudobou ve svém duchu, chudobou, která však zaručuje nejvyšší možnou plnost, protože v tomto pronikání dostávám, že já a Bůh ,jsme jedno. Tu jsem tím, čím jsem byl, nepřibývám ani neubývám, protože jsem nehybná příčina, která pohybuje všemi věcmi. Zde Bůh nenajde v člověku žádné místo, neboť člověk si touto chudobou získal, čím věčně byl a čím má navždycky zůstat. Tímto mystickým návratem do nezrozenosti se uzavírá kruh jak původního, tak i budoucího spojení s Bohem. Je to právě ono spojení s božstvím jakožto s Bohem nad Bohem. Proto prosím Boha, aby mne Boha zbavil, neboť mé podstatné bytí je nad Bohem, bereme-li Boha jako počátek stvoření. V onom bytí Božím, kde Bůh jest nade vším bytím a nade vší rozdílností, tam jsem sám byl, tam jsem se sám chtěl a poznal, abych udělal tohoto člověka (tj. sebe). A proto jsem příčinnou sebe sama co do mého věčného bytí, ne však co do mého časného vzniku. Proto jsem nezrozený a jako takový nemohu zemřít. Když jsem z Boha vyplynul já, všechny věci řekly : Bůh jest. Ale to mne nemůže učinit blaženým, protože zde se poznávám jako stvoření. Kdežto když pronikám zpět a stojím prost své vlastní vůle i vůle Boží i všech jeho skutků i Boha samého, tak stojím nade vším stvořením a nejsem ani Bůh, ani stvoření, nýbrž jsem to, co jsem byl a čím zůstávám nyní i na věky. Tak dostávám pohyb, který mne vynese nad všechny anděly. A v tomto pohybu dostávám takové bohatství, že mne Bůh vším, čím jako Bůh jest, nemůže uspokojit, ani svými božskými skutky. Dokud člověk není této pravdě roven, nemůže té řeči rozumět; je to nezakrytá pravda, přišlá přímo z Božího srdce. - Abychom žili tak, abychom ji mohli věčně zakoušet, k tomu nám pomáhej Bůh. Amen.
Žádné komentáře:
Okomentovat